Just dream-2.časť

Ahojte :) dnes len tak na rýchlo pridávam časť od Kate :))) Dúfam,že sa vám bude páčiť :)


2.část By: Kate :)

Všechno bylo ale marné.... Přesto jsem sebou ale škubala dál a pak jsem ucítila tvrdé údery na všech částích svého těla. Přesně jsem věděla, co se děje. Mlátil mě a bude mě mlátit tak dlouho, dokud neupadnu do bezvědomí. Pak teprve toho nechá a v klidu si užije. V klidu mě znásilní a pak uteče.,,Patty? Haló, probuď se. Slyšíš mě?!" někdo mě propleskával, až mě bolely a štípaly tváře. Namáhavě jsem otevřela oči. Má víčka byla jakoby strašně těžká. Strnula jsem ve vlně šoku, když jsem zjistila, do čí tváře se dívám a kdo mě našel. Byl to on, jehož obličej a oči jsem neviděla už takovou dobu. Vůbec se ale nezměnil. ,,Patty? Co se stalo? Můžeš vstát?" Nevěděla jsem, co tady dělá ani jak mě našel, ale bylo strašně ponižující, že mě našel zrovna on. Snažila jsem se mu pomoct, když na mě začal opatrně natahovat kalhoty, ale nešlo to. Byla jsem strašně zesláblá a šíleně to bolelo. Tiše jsem zasténala bolestí a on toho okamžitě nechal. ,,Zavolám záchranku," řekl a já ho opět tiše pozorovala. Sebrala jsem všechny své síly a tichým, sýpavým hlasem jsem zašeptala: ,,Díky..." Soucitně se na mě podíval a přiložil si mobil k uchu. Unaveně jsem zavřela oči a znovu se propadla do té hluboké nicoty. * Když jsem se znovu probudila, ležela jsem v měkké, teplé posteli v místnosti, která měla stěny vymalovány světlou broskvovou barvou. Vedle mé postele stál jakýsi přístroj a vydával tiché pípání. Jen ztěží jsem si uvědomovala, co se stalo a proč jsem tady, nakonec jsem si ale přece jen vzpomněla. Těkala jsem očima po pokoji a čekala, jestli mě přijde zkontrolovat doktor, který asi po čtvrt hodině opravdu přišel. ,,Á, vy už nespíte?" zeptal se. Jeho hlas zněl překvapeně a radostně zároveň. Opatrně jsem zakroutila hlavou. Bolel mě i sebemenší pohyb. ,,Měla jste několik menších vnitřních zranění. Žádné následky mít nebudete," usmál se na mě povzbudivě doktor a já jsem opatrně položila hlavu zpátky do polštářů. ,,Pamatujete si, co se ten večer stalo?" zeptal se najednou doktor. Doufala jsem, že tahle otázka nepadne. Přesto jsem ze sebe třesoucím se hlasem vypravila: ,,Zmlátil mě a pak..." Co se stalo pak jsem už říct nedokázala. Stejně to věděl. ,,To je v pořádku. Nemluvte o tom," řekl a soucitně se na mě podíval. ,,Ročně nám přivezou několik desítek dívek, jako jste vy. Měla by jste svému zachránci poděkovat." ,,Jo, beztak už se vypařil. Víte, on mě nenávidí. Kdysi jsme byli kamarádi, ale pak se to nějak zvrtlo," svěřila jsem se doktorovi se svým trápením. On ale zakroutil hlavou a řekl: ,,Nenávidí? Ale no tak... To je moc silné slovo." Přistoupil ke dveřím a rychle je otevřel. Překvapeně jsem zůstala zírat s otevřenou pusou, když jsem uviděla, jak v nich stojí Niall, ve tváři nešťastný úsměv. ,,Nechám vás tady. Myslím, že si máte co říct," usmál se na nás doktor a energicky vyšel z místnosti, zabouchl za sebou dveře a nechal mě tam s Niallem samotnou. ,,Jak ti je?" zeptal se tiše a sedl si na okraj mé postele. Vážně na mě po tolika letech normálně promluvil? Neuvěřitelné... ,,Všechno mě bolí," odpověděla jsem, když uběhly skoro dvě minuty. ,,Mrzí mě, že se něco takového stalo zrovna tobě Patty. Vážně je mi to líto," řekl a posunul svou ruku až k mým konečkům prstů. Stáhla jsem svou ruku blíž k sobě a on okamžitě udělal totéž. Oči se mi začaly zalévat slzami a můj vztek začal narůstat. Nedokázala jsem se ovládnout a začala na něj křičet: ,,Po takové době se tady jen tak objevíš, říkáš, že je ti to líto a já ti mám věřit, když jsi mě tolik let urážel a vysmíval se mi? I přesto, že jsme bývali kamarádi? Nechápu, proč jsi něco takového vůbec udělal! Nevím, co tu děláš, ale můžeš se klidně vrátit zpátky. Tolik let jsem žila bez tebe. Už jsem si zvykla. Zvládnu to i teď," hulákala jsem na něj a lapala po dechu. ,,Chceš říct, že lituješ toho, že jsem ti pomohl? Vyhazuješ mě? Víš co? Víš ty co?! Tak já jdu. Jsi pořád stejná kráva. Že já idiot jsem se na tebe nevykašlal. Co z toho teď mám? Vlastně vůbec nic! Jen si mě za to seřvala! Víš co? Jdi někam. Lituju toho, že jsem tě tam nenechal." po těchto slovech se prudce zvedl z mé postele, několika kroky došel ke dveřím, vyšel na chodbu a pořádně za sebou práskl dveřmi. ,,Takhle jsem to přece vůbec nemyslela," zakňučela jsem a bouchla pěstí do svého stehna, čehož jsem okamžitě litovala. Celou nohou se mi rozlila palčivá bolest a já zaťala zuby. Myslela jsem, že to nevydržím a začnu křičet. Venku už se pomalu stmívalo, když někdo pomalu pootevřel dveře. Celá napjatá jsem čekala, kdo se vynoří ze tmy a v hloubi duše doufala, že se vrátil Niall. Mezi dveřmi zašustil dlouhý, bíly plášť a do pokoje vstoupil lékař. Zklamaně jsem si povzdychla a vrhla na něj tázavý pohled. Navíc jsem s ním nechtěla mluvit, ikdyž působil velmi přátelsky a sympaticky. ,,Odpoledne jsem zcela náhodou šel kolem vašeho pokoje. Slyšel jsem... Ehm... Zvýšené hlasy. Stalo se něco?" ptal se tónem, který naznačoval, že mu můžu říct cokoliv. ,,Pohádali jsme se. ZASE," zdůraznila jsem a podívala se na doktora uslzenýma očima. ,,Ale nechci se o tom bavit. Naučila jsem se bez něj žít a nemám v plánu to měnit," vysvětlila jsem ještě a zbaběle se otočila k doktorovi zády. ,,To mě mrzí slečno," vypravil ze sebe lékař. Slyšela jsem, jak znovu zašustil jeho plášť, když se zvedal ze židle vedle mé postele. Z tónu, jakým řekl, že ho to mrzí bylo znát, že to myslí víc než upřímně. Jemně mi stiskl rameno a pak tiše vyšel z místnosti ven. Zabořila jsem hlavu do polštáře, na kterém byl po chvilce velký mokrý kruh, jak látka sála mé slzy. Moje poslední přání před tím, než jsem usnula bylo, aby se Niall vrátil...